Jídlo podle fází cyklu-jak srovnat hormonalni nerovnovahu

Na naše zdraví připijím zdravým nápojem (filtrovanou vodou, s okurkou a jahodami).

Dnes nám v ČR začíná tvrdý lockdown na 21dní. Osobně tedy nevěřím, že to bude jen 21dní, ale uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.

Vláda v přímém přenosu předvádí již téměř celý rok od začátku pandemie velice chaotické, zmatečné a nepromyšlené kroky.

Ale mnoho lidí stále věří, že všechna opatření snad nějak fungují. Jen kdyby je všichni pořádně dodržovali… Já si myslím, že lidé opatření dodržují, jak jen to je možné. Ale neustálé změny a další změny následující změny, v tom aby se čert vyznal..

Abych tomu všemu unikla, sbalila jsem svou rodinu a odjeli jsme na vesnici k rodičům (kde máme naštěstí trvalé bydliště) a náš 4,5letý syn, který také musí zůstat doma, může být alespoň na vzduchu bez roušky, protože rodiče mají velikou zahradu a jejich pozemek je víceméně propojený i s pozemkem bratra, který bydlí hned vedle a sestra také. A jelikož tu máme všichni společné bydlení, můžeme být v izolaci společně.  Jsem opravdu neuvěřitelně vděčná za svou velikou rodinu a komunitu, podporu, vzájemné sdílení a smích, objetí a konverzaci. Jelikož jsem velký extrovert, izolace a zavírání se doma je pro mne docela trestem. Nechci být omezovaná nařízeními, která stejně očividně nepomáhají. Vir nikdo neporazí, ani ho nezničíme. Jednoduše se s ním musíme naučit žít – tedy vytvořit si imunitu.

Všichni členové mojí široké rodiny už kovid v průběhu podzima a zimy prodělali. Naštěstí ve velice mírné formě. Děti pod 10let v podstatě nevykazovaly žádné příznaky. Jediný, kdo měl těžký průběh byly 2 mé tety, které se nakazily v hospici, kde umírala jejich maminka – moje babička. Zemřela na kovid přesně na můj svátek, 4.prosince 2020. Osobně věřím tomu, že těžký průběh měly z toho důvodu, že byly ve velkém stresu (umírala jim maminka) a neodpočívaly a byly u babičky dnem i nocí. To vyčerpá i dvacetiletého, natož ženy ve středním věku. A tak nastalo nevyhnutelné, že měly jednoduše mnohem těžší průběh nemoci, než my všichni ostatní, kteří jsme ve stresu nebyli, když jsme onemocněli (v rámci možností samozřejmě).

Samozřejmě jsme si oddychli, když se uzdravily. Chápu, že momentální situace je velice děsivá, nevyzpytatelná a zmatečná pro všechny. Většina lidí žije v naprosté nejistotě, co přinese zítřek.

Mnoho lidí ztratilo a ztrácí práci, živnost, dlouholetou práci vydřených podniků, které teď krachují horem dolem. Právě proto, že jsou především malé obchody a živnostníci víceméně zavření téměř celý uplynulý rok. Já sama jsem byla až do července na mateřské, proto jsem zásadně celou situaci neřešila. Ale právě proto jsem začala hledat práci v administrativě, což jsem dělala předtím, než jsem se stala fotografkou „na volné noze“ před téměř 9 lety. I přesto, že jsem se snažila, dlouhé roky samostatné činnosti mne asi tak poznamenaly, že nejsem už vhodný zaměstnanec – co drží hubu a krok. Nejsem pravděpodobně už vhodným zaměstnancem, protože mi mnohem více vyhovuje pracovat sama za sebe a na sebe. Být si svým vlastním šéfem, pracovat, když potřebuji a odpočívat, když také potřebuji a umět tyto dvě varianty harmonicky kombinovat podle toho, co se právě odehrává také v mém osobním životě a zároveň i mém cyklickém nastavení.

Čím dál více zjišťuji, že je pro mne životně důležité zůstávat věrná sama sobě, svým zásadám, morálním hodnotám a přesvědčení. Věřím totiž, že každý jsme naprosto jedineční a když zjistíme, co je právě ta naše jedinečnost a čím můžeme nejlépe přispět celé společnosti svými schopnostmi, dary a zkušenostmi, bude celé žití na této planetě mnohem příjemnější „záležitostí“.

Život se totiž dá užívat a žít anebo přežívat. Vzhledem k fyzické manifestaci, která se teď momentálně promítá na celé planetě mi připadá, že většina lidí spíše přežívá a vlastně jim to připadá naprosto „normální“, protože tak „žijí“ celý svůj život. Všechno je to o schopnosti jedince být samostatnou a zodpovědnou bytostí. A uvědomění si, že každý jsme zodpovědní sami za sebe a co děláme sobě, děláme druhému a obráceně. Měla jsem veliké štěstí, že jsem byla „vedena“ (nechce se mi ani napsat vychovávána) rodiči, kteří byli velice osvícení na svou dobu a vedli nás k samostatnosti, zodpovědnosti a vlastnímu názoru, rozhodnutí, což také souvisí s nesením následků svých rozhodnutí a činů. Jedině tak může z dítěte vyrůst celistvý jedinec, který nebude poslušnou ovečkou ve stádu, ale samostatnou bytostí, která bude vždy myslet na dobro nejen své, ale celého kolektivu. Protože víme, že naše činy a rozhodnutí mají také samozřejmě dopad na druhé.

Co mne momentálně asi nejvíce frustruje je uvědomění si mé bezmocnosti. Ještě do roku 2019 se celkově globálně konečně začali zabývat znečišťováním planety a katastrofálního dopadu naší nezodpovědnosti na přírodu. A od března 2020, jako kdyby najednou znečišťování nebylo vůbec žádnou hrozbou a po tunách se tu vyrábí hrozivý plastický odpad roušek a respirátorů a děsivé dryácké desinfekce, která totálně devastuje přírodu. Ale to nikdo neřeší (no.. nechci se nikoho dotknout, protože věřím, že spoustě lidem to jedno není a snaží se něco dělat, ale je to jako boj s větrnými mlýny).

Jak z toho ven? Jediná cesta je dovnitř. Právě dnes na sobě mám tričko z tábora teenagerů v Escondidu, CA, USA, kde jsem naposledy v roce 2015 (následující rok jsem pak byla těhotná a mohla jsem rodit každým dnem v době tábora), kdy jsme s mým manželem a dalšími lidmi byli vedoucími táboru, který byl v Zen Budhistickém klášteře DEER PARK. Byl to úžasný tábor, plný nových zážitků, přátelství a uzdravování vnitřního teenagera sama v sobě. A nápis na tomto tričku v angličtině zní: The onle way out is in. Aneb jak někdo moudrý pravil: „Nikdy nemůžeme vyřešit problémy na stejné úrovni, na které byly vytvořeny. Musíme se dostat do nadhledu, abychom získali jinou perspektivu a mohli problémy řešit efektivně.“

Protože pouze vykazovat, že něco děláme, abychom ukázali, že něco děláme, ale není to efektivní, to je vlastně pouze plýtvání času a energie. Jako kdyby člověk sítem chtěl nabírat vodu ze sklepa a myslí si, že ji tím sítem dokáže dostat pryč.

Pojďme se tedy společně zamyslet, co by nám v této pandemické době nejvíce pomohlo. Rozhodně nám nepomůže se rozčilovat. Také nám nepomůže lamentovat a hroutit se.

Já vám mohu sdělit, co mám v krátkodobém plánu já. Zaměřit se sama na sebe a svou nejbližší rodinu. Nic jiného totiž neovlivním a zásadně nezměním. Budeme jíst zdravé jídlo, hodně zeleniny, ovoce, luštěnin. Také doplňky stravy, hodně vitamínů D, zinek, Bkomplex, semínka a oříšky a co nejvíce se vystavovat sluníčku co nejvíc to půjde. Když budu venku, kde nebudou lidi, rozhodně nebudu chodit se zakrytým obličejem, protože chci volně dýchat a nechat okysličovat celé moje tělo, které je po zimě vždy trochu zemdlené. A hlavně se hodně smát, radovat se z maličkostí, objímat se a povídat. Jedno obejmutí v nás probudí tolik endorfinů – hormon štěstí, že nám bude dobře ještě i při vzpomínce na toto objetí. A proto se nebojte svých blízkých, hodně se objímejte, dotýkejte a radujte a společně se budeme modlit, že bude líp. Protože ono lépe bude.

V podstatě jsme si teď posledních 30 let tady v ČR žili v tak velké hojnosti, že jsme si na to zvykli a celkově, ve všech rozvinutých zemích, že jsme se ale zapomněli mnohdy radovat z maličkostí, protože se z nás stala velice konzumní společnost. A jak řekl zase jiný moudrý člověk: „Máme dostatek zdrojů, aby uživily všechny lidi na této planetě. Tato planeta však nedostačuje naší hamižnosti a nenasytnosti.“ Možná by bylo dobré se nad tím zamyslet. Kolik toho člověk opravdu potřebuje? To je polemika.. A rozhodně nesouhlasím se zavřením míst, kde se lidé schází, cvičí, obohacují svou duši (kultura), protože bez těchto míst, bez scházení se a sdílení zkomíráme a ne nadarmo je tak zvýšená duševní nepohoda u tolika lidí a počet sebevražed se dokonce ztrojnásobil 🙁 Osobně myslím, že to je už alarmující a tento postup zákazů, příkazů, nesmíte, musíte nevede k ničemu konstruktivnímu, pouze k destrukci, apatii a rozkladu morálky.

Stejně však věřím, že nakonec vše dobře dopadne. A pokud to všechno není dobré, ještě není konec. Cykly se opakují, po zimě přichází jaro a já mám mnoho chuti a radosti do života. A dokud se zpívá, ještě se neumřelooooooo….

Přeji všem krásný den!

Bára

PS: Pohled z okna před 14dny a dnes – jak rychle se dokáže situace změnit. A to na přírodě miluji. Ona nespěchá, ale všechno stihne 🙂 Tak se z ní můžeme poučit a učit se také odpočívat, zpomalit, reflektovat, zastavit se a nabrat potřebnou sílu na akci a změnu.

Cítila jsem, jak mne skoro až ochromuje smutek. Rozléval se celým mým tělem a já vůbec nechápala, odkud přichází. Naštěstí jsem byla doma, syn si sám hrál v pokoji a tak jsem si lehla na postel, pustila si meditační hudbu a zaposlouchala se do svého nitra. Ucítila jsem, že by bylo asi nejlepší použít metodu EFT tapping, tak jsem začala. Kdo nezná tuto metodu, doporučuji to omrknout na webu. Na youtube je spousta návodů a pomocných videí, jak začít. Tato metoda byla vyvinuta pro lidi s PST – post traumatickým syndromem a je velice osvědčená ve velice rychlém propojení s vlastním tělem, přítomností a snížení stresového hormonu, kortisolu, v krvi – celém těle.

Začala jsem tedy poklepávat na meridiány na svém těle a říkala si přitom intuitivně, co mi přicházelo. Nemohla jsem určit, odkud ten ohromující zármutek přichází, ale věděla jsem, že je jen potřeba být mu přítomna a naslouchat. Poslouchala jsem dál a nahlas říkala to, co mi přicházelo na mysl. Zatím to nebylo nic konkrétního a přesto jsem začínala cítit slzy stékající po mých tvářích a jednu vlnu za druhou, jak se ten smutek proléval mým tělem. Nevytvořila jsem však resitenci a nechala volně vše plynout. Asi po 5 minutách najednou přijel synek k mé posteli a řekl mi, že chce obejmout. V plné síle mne ohromil vhled – odpověď na to, proč cítím takový smutek. Obejmula jsem ho a držela, on mne začal lehtat, jen tak jemně a mile. A já si v plné míře začínala uvědomovat, že ten smutek pochází z vědomí, že můj muž koupil letenku pro sebe a Elije na léto do USA. Já s nimi nepojedu. I přesto, že to byl můj nápad – z mnoha důvodů – cítila jsem obrovskou bolest, že bude hlavně můj syn tak daleko a dlouho ode mne. Zatím jsem od něho byla nejdéle pryč týden. A teď bude pryč celý měsíc.
Jak úžasné a vnímavé to dítě je. Jsem tak vděčná, že si mne vybral jako svou průvodkyni tímto životem. Je to pro mne obrovská pocta. Takové zrcadlo a učitel. A navíc extrémně vnímavý a citlivý, když jsem potřebovala, přiběhl z vedlejší místnosti, aby mi svou přítomností zvědomil můj smutek. Jak dokonalé a úžasné.

Když si zase odběhl hrát, napadlo mne také, že součástí mého smutku je pocit provinilosti, že nejsem dobrá matka, protože ho posílám tak daleko ode mne. A i když jsem si myslela, že jsem se už vymanila z pocitů: Co by tomu řekli lidi – anebo co si o mně pomyslí, tento pocit se mi také vkradl do mysli. Jen být přítomná a vnímat. Obejmula jsem samu sebe a chvíli spočinula v tom obětí, sounáležitosti a pokory. Jak málo stačí, abychom se probrali a mohli jít dál, neoslabeni, ale posíleni. Děkuji za tento moment, děkuji, že mohu vnímat, co se se mnou děje a že znám tolik možností, jak mohu být přítomna svým pocitům. Ne vždy jsem ochotná se vrhnout přímo do té propasti mé mysli. Dnes jsem byla statečná a pozorná. A výsledek je, že jsem o tom hned napsala svůj popis a doufám, že třeba pomůže i někomu jinému. Teď se cítím mnohem lehčí a klidnější. Jak málo stačilo. A nezabralo to ani mnoho času. Lepší, než zajíst tento pocit jídlem (což jsem se naučila v US a dělala příliš mnoho let). Dnes ráno jsem si zameditovala a včera byla u kamarádky, se kterou jsme probraly spoustu hlubokých témat a tak cítím, že jsem proto měla mnoho síly a energie nespadnout do naučeného vzorce, ale postavila jsem se do svého středu a čelila té bouři, která se kolem mne rozproudila 🙂

Přeji všem krásný den.

S láskou,

Bára

Poslední dobou hodně často přemýšlím nad tím, zda jsou ceny za fotografy odpovídající. Osobně myslím, že je vše subjektivní.

V každé oblasti se totiž vždy najdou pracující lidé na různých úrovních, rovinách, odpracovaných letech, zkušeností. Asi mi každý dá za pravdu, že například začínající právník si nebude účtovat stejnou cenu za hodinu, jako právník, který má již dlouholetou praxi a má za sebou například 200 a více odpracovaných případů.

Stejně tak, na jedné benzince uvidíte cenu za benzín 32.90Kč/litr a jinde například 34.90Kč/litr. Kde načerpáte benzín? Pravděpodně to bude záležet na různých okolnostech. Například, kde se právě nacházíte, je v oblasti více možností anebo jen jedna? Anebo vám právě došel benzín a vy jednoduše musíte zastavit na první možné benzince. Vše je o úhlu pohledu a také momentální nabídce a poptávce, která se různí podle okolností.

Stejně tak se v mé foto branži najdou fotografové, kteří vám vyfotí fotky a odevzdají fotografie za poloviční cenu nebo i nižší, než například já. Těch důvodů může být samozřejmě několik. Z mnohaletých zkušeností z této branže a po několikaleté práci mentoringu s mou mentorkou Sue Bryce konečně začínám chápat, že je to především o tom, zda hodnotu své práce vidím především já sama. Pokud totiž já sama nevidím hodnotu odevzdaného díla a služby, kterou nabízím, jak by ji pak mohl také ocenit klient?

Vím, že focení je v podstatě luxusní služba. Je to něco, co člověk nepotřebuje k životu, přežití ani to není něco, bez čeho by se člověk neobešel. A stejně tak, jako například auto (i když to je poslední dobou pro mnohé lidi téměř nepostradatelná součást jejich každodenního života), ne každý ho má, ne každý ho potřebuje a ne každý si ho může dovolit. A stejně je to i s fotografiemi.

Osobně si myslím, že právě fotografie mají nevyčíslitelnou hodnotu, protože zaznamenávají pro nás některé životní okamžiky, které se nikdy nevrátí (vše je jen jednou a neopakovatelné) a pravý význam toho, jakou hodnotu někdo nebo něco pro nás znamená často zjistíme až tehdy, když ho-ji/něco ztratíme. Věřím, že mnoho lidí má podobnou anebo stejnou zkušenost.

Pamatuji si jako dnes ten den, kdy jsem se dozvěděla, že můj nejmladší bráška už není mezi námi. Bylo mu necelých 15 let a s tak nečekaným odchodem nikdo nepočítal. Když jsme hledali nějakou fotku, kterou bysme mohli použít na parte, nemohli jsme najít žádnou aktuální fotku v dobré kvalitě. Museli jsme se nakonec spokojit s fotkou z mobilu. Nebylo to ideální, ale byla to ta nejaktuální vzpomínka na něj.

Jenomže u nikoho nevím, jak tu bude dlouho a jedinou jistotu, kterou v životě opravdu máme je, že jednou skončí. Pro naše blízké, pro nás.

Vzhledem k tomu, že mají v dnešní době téměř všichni smart phony a iPhony a tudíž se všichni fotí – hlavně „oblíbená selfíčka“, když se nad tím zamyslím, proč se všichni fotíme a sdílíme pak na sociálních sítích? Protože chceme být viděni. Chceme být vnímáni a být viditelní. Na planetě, kde žije přes 7bilionů lidí, co znamená jeden život, pokud nebude někým jiným zaznamenán, vnímán a viděn?

A to je součást mojí práce, kterou tak miluji a proč jsem se rozhodla přes umění pomáhat ostatním. Sdílím totiž s ostatními, že je vidím, vnímám a jsem naprosto přítomná nejen při focení, ale především při následné úpravě fotek. Dívám se do vašich očí a cítím tak mnoho, protože se nebojím cítit, vidět a vnímat. A i to je součást daru, který se vždy snažím sdílet se svými klienty, přáteli a rodinou, když je fotím.

Mimo emocionální hodnoty (která je, jak jsem již napsala naprosto individuální) je pak samozřejmě potřeba vzít v potaz, jaké mají fotografové náklady a investice na svou práci fyzicky.

MiniMac použitý asi 12.650,-Kč

Monitor použitý asi 3.500,-Kč

Klávesnice použitá asi 400,-Kč

Myš k počítači asi 570,-Kč

Foťák Canon 6D Mark II asi 45.000,-Kč

Foťák Canon 6D Mark I asi 20.700,-Kč

Objektiv Canon 100mm 2.0 asi 7.000,-Kč

Objektiv Canon 50mm 1.8 asi 3.000,-Kč

Objektiv Canon 70-200mm asi 4.600,-Kč

Objektiv Canon 28mm 1.8 asi  12.000,-Kč

Objektiv Canon 35mm 2.8 asi 7.000,-Kč

Objektiv Fish eye asi 4.000,-Kč

Baterie do foťáků jedna okolo 250,-Kč (rychlé opotřebení, potřeba nákupu nových zhruba 1-2x do roka) cca 10ks tj. 2.500,-Kč

Baterie do blesků 2x 8ks je 600,-Kč (potřeba měnit každý rok) tj. momentálně 1.200,-Kč

Blesk asi 4.600,-Kč

Kartičky do foťáků cena se liší podle kapacity, momentálně mám

16GB 2x   440,-Kč

32GB 4x, 1.350,-Kč

64GB  670,-Kč

Foto brašna 1.500,-Kč

Foto kufr na kolečkách asi 2.000,-Kč

Stativ 2x asi 1.500,-Kč

Což je celkem 140.780,-Kč, abych mohla pracovat. A samozřejmě, že někteří fotografové mají i mnohem dražší foťáky nebo objektivy, někteří levnější. Foťáky i objektivy se musí opatrovat, seřizovat, obměňovat..

Stálá světla, pozadí a záblesková světla jsem ještě ani nezpočítávala, protože to je něco navíc, co ne každý fotograf používá, i když ve studeném klimatu se nedá fotit venku celoročně, tudíž to je další investice, kterou je většinou potřeba udělat.

A k tomu samozřejmě nepočítám, pokud je člověk živnostník a platí si zdravotní a sociální, webové stránky, programy na úpravu fotek, učení nových věcí ohledně focení atd. atd.

Rozhodla jsem se napsat tento článek hlavně proto, aby si ti, co nikdy ani nepomysleli na možnost fotit jako profesi, že to není jen že má člověk foťák, udělá cvak a jak si může proboha účtovat tolik peněz.

Každý má, za co si zaplatí (anebo je možné samozřejmě, jako dřív, domlouvat i bártrové – čili výměnné obchody). Když se někomu  nechce platit profesionálnímu fotografovi za profesionální práci a fotky, tak také dostane takovou kvalitu odvedené práce a kvalitu fotek, za jakou zaplatí.

A je samozřejmě politování hodné, že někdy se neprofesionálové anebo lidi, co nemají tolik zkušenotí a schopností prezentují jako profesionálové a spousta lidí pak může mít špatnou zkušenost. Ale to je stejně tak možné v jakékoli profesi.

Já se snažím ke svým klientům přistupovat profesionálně, individuálně, s dlouhaletou zkušeností focení portrétů a svateb, především v Praze a San Diegu, kde jsem strávila nejdelší profesní část svého řemesla 🙂

Je to veliká práce psychologie, intuice, především také nikdy nekončícího osobního růstu, protože v takovéto profesi se člověk stále učí něco nového každý den. A to mě baví. Nemohla bych dělat práci, kde bych neměla pocit, že se stále nerozvíjím a nerostu.

Máte nějaké připomínky anebo vám tento článek něco přinesl a osvětlil vaše myšlenky a dotazy? Budu ráda, když mi napíšete a dáte mi vědět.

Přeji všem krásný den a budu se těšit zase příšte.

Vaše

PS: Většinu jsem kupovala v USA, kde je elektronika o něco levnější, než v ČR.

Dnes jsem si domluvila konzultaci u Výživové poradkyně Timony, pracující pro NUTRIADAPT na Praha 9. Nedozvěděla jsem se tam žádné příznivé zprávy 🙂 Poměr tuku a svalů v těle odpovídá zhruba tak na 61letou ženu.. A to mi přijde docela alarmující, při mém věku necelých 38let. Tak je na čase s tím něco dělat..

Už delší dobu přemýšlím nad tím, že pokud chci změnit svou vizáž, musím být ochotná změnit své každodenní návyky. Jsem připravená? To nevím. To se teprve uvidí.

V minulosti jsem již zkoušela bezpočet různých zaručených diet, zaručených postupů, zaručených návodů. A nic zatím nekliklo a nefunguje dlouhodobě. Jediné, co to mělo zatím u mne za účenek bylo, že jsem vždy něco zhubla, ale do pár týdnů jsem to měla zpět a něco i trochu navrch. Vím, že nejsem ochotná naprosto přestat jíst cukr a vzdát se doživotně sacharidů (jak to je v dnešní době dost módou například s paleo anebo keto dietou). Jenomže mi to nepřijde, že je to pro mne.

Stejně mi ten můj vnitřní hlásek našeptává: Všechno přiměřene. Jez dopolosyta, pij dopolopita a hýbej se. Nerozptyluj se u jídla a soustřeď se na dlouhé rozkousávání a vychutnávání si každého sousta. Problém se mnou však je, že jsem v nějakém začarovaném kruhu, kde jsem nebyla schopná se uvést do toho pravidelného pohybu. Myslím totiž, že už jsem konečně přišla na to, že nejím nijak prasácky ani nezdravě. Naopak, většinou jím docela dost zdravě, nic si nepřislazuji (ani kafe, ani čaj), když jím bílý jogurt s ovocem a oříškami, jako „sladidlo“ použiju rozmačkaný banán a borůvky a jako ochucovadlo skořici. Jednoduše ale budu potřebovat zase začít praktikovat radu, kterou mi kdysi říkal můj bývalý přítel: Když jíž, tak jez, když si čteš, tak čti, když myješ nádobí, tak myj. Prostě a jednoduše, že by se člověk neměl snažit dělat multi tasking, ale naopak, když něco dělá, soustředit se na to. Ono to jde mužům všeobecně lépe a jednodušeji než ženám. Myslím, že my, i jako matky, jsme trochu jinak nastavené. Ale stejně zjišťuji, že zvlášť u toho jídla je to mega důležité. Mám totiž tendenci se odfkláknout a jíst pak u počítače, protože nemám přeci čas jen jíst a musím u toho dělat ještě něco jiného. Mám však pocit, že právě proto jsem v takové nakynuté fázi, v jaké jsem byla jen v době těhotenství a to jsem se také necítila bůhvíjak.. ale aspoň jsem v tom bříšku měla obří mimčo.. teď tam mám jen spoustu tuku a nafouklé vnitřnosti.. Je potřeba se začít hýčkat a dávat si lásku a pozornost právě i v podobě času  na jídlo a vychutnávání si, co jím.

Také je poslední dobou problém (když už jsem opravdu brutálně upřímná sama se sebou i vámi), že se moc nehýbu a tudíž tělo nemá potřebu něco zásadně měnit. A jelikož mě začalo bolet koleno při vycházení schodů (v čínské medicíně to značí oslabenou dráhu ledvin – což docela odpovídá mému momentálnímu stavu) a určitě nepomáhá, že mé tělo nosí navíc váhu, která ho zbytečně zatěžuje. Už toho bylo dost. Je potřeba najít rovnováhu a začít se hýbat, abych se pak měla i větší motivaci lépe stravovat 🙂

Domluvila jsem se tedy s mou sestřičkou, která žije nedaleko od nás, že spolu budeme chodit každé pondělí na jógu. Aneb jak se říká: Accountability is key. Volně bych to asi přeložila, že když se domluvíte s někým jiným, že půjdete spolu cvičit, spíš to nezrušíte a půjdete, protože ten druhý s vámi počítá a vy s tím druhým. A také začnu chodit plavat. Už dlouho jsem neplavala a jelikož je to jeden z mých nejoblíbenějších pohybů, které vnímám jako pohodový, radostný a nezatěžující, je to ideální. Hlavně chodit pravidelně. Když zachováme řád, řád pak zachová i nás. To už jsem se v životě také naučila.

A proč to píšu? No.. protože je to i takové veřejné doznání, že se sebou potřebuji něco dělat a věřím, že mne podpoříte a budete mi fandit a to se také počítá a povzbuzuje to 🙂

Děkuji za váš čas a že jste si můj příspěvek přečetli až do konce a přeji vám nádherný den!

S láskou,

PS: Naštěstí, oproti dřívějšku, vím, že mi to sluší, ať nosím jakoukoli velikost. Dříve jsem si totiž pořád myslela, že nejsem dost hubená, protože jsem nenosila velikost XS (s mým větším poprsím jsem ani neoblékla často S, ale musela jsem si kupovat M a to mi přišlo mooooc obří!!) No.. jak je ta perspektiva zkreslená, o tom zas napíšu třeba příště.

Ken požádal Raizu o ruku na jejich 8. výročí v La Jolla zátoce. Je to velmi romantické místo, které ukazuje jak romantická jsou jejich srdce a jakou oddanost k sobě navzájem cítí. Raiza má ráda Kenovu trpělivost a schopnost dělat kompromisy. Opravdu mají rádi vzájemný smysl pro humor.

Oba jsou velmi starostliví a citliví lidé, kteří pracují jako zdravotní sestra a bratr. Setkali v knihovně, kde oba studovali samostatně během svého vysokoškolského studia. Raiza potřebovala pomoc s doučováním a její přátelé ji doporučili Kena, který občas lidi doučoval jako malý přivýdělek během školy. A on samozřejmě nabídku na doučování od Raizy rád přijal.

Mluvili spolu hodiny a hodiny, počínaje školními předměty, koníčky a samotným životem až do uzavření knihovny. Ten den se našli a zbytek je historie.

Po téměř 10 letech soužití konečně vzali a jejich největší dobrodružství teprve začíná. Ken byl odměněn jako zaměstnanec roku – mezi všemi ostatními spolupracovníky, kteří pracovali v nemocnici déle, pracoval velmi tvrdě a neúnavně, což ukazuje jeho usilovnost a úžasnou pracovní etiku.

Oba jsou velice milí, laskaví a velice snadno se s nimi povídá a dá se navázat na jakékoli téma.

Raiza vypadala jako princezna v jejich sněhobílých šatech se závojem a věnečkem z kytiček. Šaty byly ručně ušity a zdobeny přímo na Filipínských ostrovech, odkud pochází její rodina a byly doručeny týden před svatbou. Kenovi to samozřejmě slušelo v jeho tmavomodrém obleku s fialkovým motýlkem.

Obřad a oslava se konaly na stejném místě ve Steele Canyon golfovém klubu v Jamulu, Jižní Kalifornii a všichni se skvěle bavili a celou svatbu si úžasně užili.

Byla to úžasná oslava, a zaznamenat lásku těchto dvou, spolu s jejich rodinami, přáteli a roztomilými pejsky, kteří byli alespoň na obřad a následující rodinné focení byla veliká zábava a moc milá zkušenost.

Přeji vám všem krásný den a s příštím týdnem se můžete těšit na další přípěvek z jiného focení.

Krásný den všem přeji,

Bára

Všechny vás moc zdravím na mém novém webu a novém blogovém příspěvku. Ráda bych se s vámi podělila o události posledních pár dní, abyste byli v obraze a věděli, proč jsem ještě nebyla schopna zprovoznit svůj nový web a co mi tak dlouho trvá.

Kdo má dítě či děti, předpokládám, že ví, jak to chodí. Něco si naplánujete, snažíte se držet nějakého „plánu“, ale stane se, co je nevyhnutelné – plán se změní.

V našem případě je to momentálně proto, že Eli onemocněl (nejspíš 5.nemocí, ale to je jen takový můj odhad). Naštěstí je téměř stále zdravý, takže když se objeví taková nepříjemnost, jako horečky a nepříjemný pocit, jediné, co chce je, abych s ním byla v kontaktu, nejlépe 24hod denně. I v noci si hlídal, zda vedle něho ležím, případně nejlépe jsem ho musela držet. Což vůbec není standardní, tím pádem o to více je mi jasné, že mu není dobře a potřebuje potulit a kontakt, který je pro něho bezpečím a útočištěm.

Když mu nebylo dobře v pátek a stále se dožadoval mého fyzického kontaktu, samozřejmě, že se mi to „nehodilo“. Na druhou stranu jsem si řekla, že nemá cenu s touto situací bojovat, ale využít ji pozitivně a k tomu, abych zastavila a odpočinula si také a když budu v pohodě a ne ve stresu, pomůže to i Elijovi k rychlejšímu uzdravení.

Četli jsme si knížky, podívali se na pohádky, také spal. No a tak to pokračovalo celý den v sobotu. V noci jsme se nevyspali moc ani jeden, protože on byl v jednom ohni a ani prášky na snížení horečky na moc dlouho nezabíraly. Opravdu vážně jsem přemýšlela nad tím, že ho vezmu na pohotovost, pokud ta horečka neodezní.

Naše rodina – tak nějak to vypadalo během nedělního dopoledne. Nick se snažil Elije rozesmát a tak si nechal stát jedno z jeho autíček na hlavě 🙂

V neděli ráno se však vzbudil už bez horečky a i kdy ještě ráno nebyl úplně v pohodě, raději jsem se ho zeptala, jestli je v pořádku, že bych ho vzala do nemocnice na vyšetření, jestli to není nic vážného, což dost rázně odmítnul. Nacítila jsem se tedy na tu celou situaci a jeho samotného a neměla jsem už tak neklidný pocit, jako v sobotu večer a intuice mi říkala, že bude mnohem příjemnější a prospěšnější ležet v pohodičce doma, pít čajíky, číst si knížky, mazlit se a nevysedávat někde ve studené čekárně, kdo ví, kolik hodin, než by na nás přišla řada ten stres, který by tam prožíval nejen on, ale i já, by v podstatě uškodil celé situaci asi mnohem víc. Tak jsem si řekla, že ho budu sledovat a uvidíme.

Během dne se jeho stav rapidně zlepšuje. Už i hrát by si chtěl, což je největší známka toho, že mu otrnulo a cítí se lépe. To je opravdová úleva a tak mám teď konečně trochu času napsat tento nový článek a také malinko poupravit různé maličkosti, které ještě potřebuji předělat na webových stránkách.

Připravuji také nová videa, kde chci s vámi sdílet tipy a triky, jak vypadat lépe na fotografiích anebo také, jak zlepšit vnímání sebe sama a svých blízkých díky 5 jazykům lásky.

Bude pro mne velice přínosné, když mi napíšete do komentářů, o čem byste rádi ode mne slyšeli a já se budu snažit, aby připravované blogové příspěvky odpovídaly tomu, o čem máte zájem číst.

Přeji vám krásný den,