Na naše zdraví připijím zdravým nápojem (filtrovanou vodou, s okurkou a jahodami).

Dnes nám v ČR začíná tvrdý lockdown na 21dní. Osobně tedy nevěřím, že to bude jen 21dní, ale uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.

Vláda v přímém přenosu předvádí již téměř celý rok od začátku pandemie velice chaotické, zmatečné a nepromyšlené kroky.

Ale mnoho lidí stále věří, že všechna opatření snad nějak fungují. Jen kdyby je všichni pořádně dodržovali… Já si myslím, že lidé opatření dodržují, jak jen to je možné. Ale neustálé změny a další změny následující změny, v tom aby se čert vyznal..

Abych tomu všemu unikla, sbalila jsem svou rodinu a odjeli jsme na vesnici k rodičům (kde máme naštěstí trvalé bydliště) a náš 4,5letý syn, který také musí zůstat doma, může být alespoň na vzduchu bez roušky, protože rodiče mají velikou zahradu a jejich pozemek je víceméně propojený i s pozemkem bratra, který bydlí hned vedle a sestra také. A jelikož tu máme všichni společné bydlení, můžeme být v izolaci společně.  Jsem opravdu neuvěřitelně vděčná za svou velikou rodinu a komunitu, podporu, vzájemné sdílení a smích, objetí a konverzaci. Jelikož jsem velký extrovert, izolace a zavírání se doma je pro mne docela trestem. Nechci být omezovaná nařízeními, která stejně očividně nepomáhají. Vir nikdo neporazí, ani ho nezničíme. Jednoduše se s ním musíme naučit žít – tedy vytvořit si imunitu.

Všichni členové mojí široké rodiny už kovid v průběhu podzima a zimy prodělali. Naštěstí ve velice mírné formě. Děti pod 10let v podstatě nevykazovaly žádné příznaky. Jediný, kdo měl těžký průběh byly 2 mé tety, které se nakazily v hospici, kde umírala jejich maminka – moje babička. Zemřela na kovid přesně na můj svátek, 4.prosince 2020. Osobně věřím tomu, že těžký průběh měly z toho důvodu, že byly ve velkém stresu (umírala jim maminka) a neodpočívaly a byly u babičky dnem i nocí. To vyčerpá i dvacetiletého, natož ženy ve středním věku. A tak nastalo nevyhnutelné, že měly jednoduše mnohem těžší průběh nemoci, než my všichni ostatní, kteří jsme ve stresu nebyli, když jsme onemocněli (v rámci možností samozřejmě).

Samozřejmě jsme si oddychli, když se uzdravily. Chápu, že momentální situace je velice děsivá, nevyzpytatelná a zmatečná pro všechny. Většina lidí žije v naprosté nejistotě, co přinese zítřek.

Mnoho lidí ztratilo a ztrácí práci, živnost, dlouholetou práci vydřených podniků, které teď krachují horem dolem. Právě proto, že jsou především malé obchody a živnostníci víceméně zavření téměř celý uplynulý rok. Já sama jsem byla až do července na mateřské, proto jsem zásadně celou situaci neřešila. Ale právě proto jsem začala hledat práci v administrativě, což jsem dělala předtím, než jsem se stala fotografkou „na volné noze“ před téměř 9 lety. I přesto, že jsem se snažila, dlouhé roky samostatné činnosti mne asi tak poznamenaly, že nejsem už vhodný zaměstnanec – co drží hubu a krok. Nejsem pravděpodobně už vhodným zaměstnancem, protože mi mnohem více vyhovuje pracovat sama za sebe a na sebe. Být si svým vlastním šéfem, pracovat, když potřebuji a odpočívat, když také potřebuji a umět tyto dvě varianty harmonicky kombinovat podle toho, co se právě odehrává také v mém osobním životě a zároveň i mém cyklickém nastavení.

Čím dál více zjišťuji, že je pro mne životně důležité zůstávat věrná sama sobě, svým zásadám, morálním hodnotám a přesvědčení. Věřím totiž, že každý jsme naprosto jedineční a když zjistíme, co je právě ta naše jedinečnost a čím můžeme nejlépe přispět celé společnosti svými schopnostmi, dary a zkušenostmi, bude celé žití na této planetě mnohem příjemnější „záležitostí“.

Život se totiž dá užívat a žít anebo přežívat. Vzhledem k fyzické manifestaci, která se teď momentálně promítá na celé planetě mi připadá, že většina lidí spíše přežívá a vlastně jim to připadá naprosto „normální“, protože tak „žijí“ celý svůj život. Všechno je to o schopnosti jedince být samostatnou a zodpovědnou bytostí. A uvědomění si, že každý jsme zodpovědní sami za sebe a co děláme sobě, děláme druhému a obráceně. Měla jsem veliké štěstí, že jsem byla „vedena“ (nechce se mi ani napsat vychovávána) rodiči, kteří byli velice osvícení na svou dobu a vedli nás k samostatnosti, zodpovědnosti a vlastnímu názoru, rozhodnutí, což také souvisí s nesením následků svých rozhodnutí a činů. Jedině tak může z dítěte vyrůst celistvý jedinec, který nebude poslušnou ovečkou ve stádu, ale samostatnou bytostí, která bude vždy myslet na dobro nejen své, ale celého kolektivu. Protože víme, že naše činy a rozhodnutí mají také samozřejmě dopad na druhé.

Co mne momentálně asi nejvíce frustruje je uvědomění si mé bezmocnosti. Ještě do roku 2019 se celkově globálně konečně začali zabývat znečišťováním planety a katastrofálního dopadu naší nezodpovědnosti na přírodu. A od března 2020, jako kdyby najednou znečišťování nebylo vůbec žádnou hrozbou a po tunách se tu vyrábí hrozivý plastický odpad roušek a respirátorů a děsivé dryácké desinfekce, která totálně devastuje přírodu. Ale to nikdo neřeší (no.. nechci se nikoho dotknout, protože věřím, že spoustě lidem to jedno není a snaží se něco dělat, ale je to jako boj s větrnými mlýny).

Jak z toho ven? Jediná cesta je dovnitř. Právě dnes na sobě mám tričko z tábora teenagerů v Escondidu, CA, USA, kde jsem naposledy v roce 2015 (následující rok jsem pak byla těhotná a mohla jsem rodit každým dnem v době tábora), kdy jsme s mým manželem a dalšími lidmi byli vedoucími táboru, který byl v Zen Budhistickém klášteře DEER PARK. Byl to úžasný tábor, plný nových zážitků, přátelství a uzdravování vnitřního teenagera sama v sobě. A nápis na tomto tričku v angličtině zní: The onle way out is in. Aneb jak někdo moudrý pravil: „Nikdy nemůžeme vyřešit problémy na stejné úrovni, na které byly vytvořeny. Musíme se dostat do nadhledu, abychom získali jinou perspektivu a mohli problémy řešit efektivně.“

Protože pouze vykazovat, že něco děláme, abychom ukázali, že něco děláme, ale není to efektivní, to je vlastně pouze plýtvání času a energie. Jako kdyby člověk sítem chtěl nabírat vodu ze sklepa a myslí si, že ji tím sítem dokáže dostat pryč.

Pojďme se tedy společně zamyslet, co by nám v této pandemické době nejvíce pomohlo. Rozhodně nám nepomůže se rozčilovat. Také nám nepomůže lamentovat a hroutit se.

Já vám mohu sdělit, co mám v krátkodobém plánu já. Zaměřit se sama na sebe a svou nejbližší rodinu. Nic jiného totiž neovlivním a zásadně nezměním. Budeme jíst zdravé jídlo, hodně zeleniny, ovoce, luštěnin. Také doplňky stravy, hodně vitamínů D, zinek, Bkomplex, semínka a oříšky a co nejvíce se vystavovat sluníčku co nejvíc to půjde. Když budu venku, kde nebudou lidi, rozhodně nebudu chodit se zakrytým obličejem, protože chci volně dýchat a nechat okysličovat celé moje tělo, které je po zimě vždy trochu zemdlené. A hlavně se hodně smát, radovat se z maličkostí, objímat se a povídat. Jedno obejmutí v nás probudí tolik endorfinů – hormon štěstí, že nám bude dobře ještě i při vzpomínce na toto objetí. A proto se nebojte svých blízkých, hodně se objímejte, dotýkejte a radujte a společně se budeme modlit, že bude líp. Protože ono lépe bude.

V podstatě jsme si teď posledních 30 let tady v ČR žili v tak velké hojnosti, že jsme si na to zvykli a celkově, ve všech rozvinutých zemích, že jsme se ale zapomněli mnohdy radovat z maličkostí, protože se z nás stala velice konzumní společnost. A jak řekl zase jiný moudrý člověk: „Máme dostatek zdrojů, aby uživily všechny lidi na této planetě. Tato planeta však nedostačuje naší hamižnosti a nenasytnosti.“ Možná by bylo dobré se nad tím zamyslet. Kolik toho člověk opravdu potřebuje? To je polemika.. A rozhodně nesouhlasím se zavřením míst, kde se lidé schází, cvičí, obohacují svou duši (kultura), protože bez těchto míst, bez scházení se a sdílení zkomíráme a ne nadarmo je tak zvýšená duševní nepohoda u tolika lidí a počet sebevražed se dokonce ztrojnásobil 🙁 Osobně myslím, že to je už alarmující a tento postup zákazů, příkazů, nesmíte, musíte nevede k ničemu konstruktivnímu, pouze k destrukci, apatii a rozkladu morálky.

Stejně však věřím, že nakonec vše dobře dopadne. A pokud to všechno není dobré, ještě není konec. Cykly se opakují, po zimě přichází jaro a já mám mnoho chuti a radosti do života. A dokud se zpívá, ještě se neumřelooooooo….

Přeji všem krásný den!

Bára

PS: Pohled z okna před 14dny a dnes – jak rychle se dokáže situace změnit. A to na přírodě miluji. Ona nespěchá, ale všechno stihne 🙂 Tak se z ní můžeme poučit a učit se také odpočívat, zpomalit, reflektovat, zastavit se a nabrat potřebnou sílu na akci a změnu.