Cítila jsem, jak mne skoro až ochromuje smutek. Rozléval se celým mým tělem a já vůbec nechápala, odkud přichází. Naštěstí jsem byla doma, syn si sám hrál v pokoji a tak jsem si lehla na postel, pustila si meditační hudbu a zaposlouchala se do svého nitra. Ucítila jsem, že by bylo asi nejlepší použít metodu EFT tapping, tak jsem začala. Kdo nezná tuto metodu, doporučuji to omrknout na webu. Na youtube je spousta návodů a pomocných videí, jak začít. Tato metoda byla vyvinuta pro lidi s PST – post traumatickým syndromem a je velice osvědčená ve velice rychlém propojení s vlastním tělem, přítomností a snížení stresového hormonu, kortisolu, v krvi – celém těle.

Začala jsem tedy poklepávat na meridiány na svém těle a říkala si přitom intuitivně, co mi přicházelo. Nemohla jsem určit, odkud ten ohromující zármutek přichází, ale věděla jsem, že je jen potřeba být mu přítomna a naslouchat. Poslouchala jsem dál a nahlas říkala to, co mi přicházelo na mysl. Zatím to nebylo nic konkrétního a přesto jsem začínala cítit slzy stékající po mých tvářích a jednu vlnu za druhou, jak se ten smutek proléval mým tělem. Nevytvořila jsem však resitenci a nechala volně vše plynout. Asi po 5 minutách najednou přijel synek k mé posteli a řekl mi, že chce obejmout. V plné síle mne ohromil vhled – odpověď na to, proč cítím takový smutek. Obejmula jsem ho a držela, on mne začal lehtat, jen tak jemně a mile. A já si v plné míře začínala uvědomovat, že ten smutek pochází z vědomí, že můj muž koupil letenku pro sebe a Elije na léto do USA. Já s nimi nepojedu. I přesto, že to byl můj nápad – z mnoha důvodů – cítila jsem obrovskou bolest, že bude hlavně můj syn tak daleko a dlouho ode mne. Zatím jsem od něho byla nejdéle pryč týden. A teď bude pryč celý měsíc.
Jak úžasné a vnímavé to dítě je. Jsem tak vděčná, že si mne vybral jako svou průvodkyni tímto životem. Je to pro mne obrovská pocta. Takové zrcadlo a učitel. A navíc extrémně vnímavý a citlivý, když jsem potřebovala, přiběhl z vedlejší místnosti, aby mi svou přítomností zvědomil můj smutek. Jak dokonalé a úžasné.

Když si zase odběhl hrát, napadlo mne také, že součástí mého smutku je pocit provinilosti, že nejsem dobrá matka, protože ho posílám tak daleko ode mne. A i když jsem si myslela, že jsem se už vymanila z pocitů: Co by tomu řekli lidi – anebo co si o mně pomyslí, tento pocit se mi také vkradl do mysli. Jen být přítomná a vnímat. Obejmula jsem samu sebe a chvíli spočinula v tom obětí, sounáležitosti a pokory. Jak málo stačí, abychom se probrali a mohli jít dál, neoslabeni, ale posíleni. Děkuji za tento moment, děkuji, že mohu vnímat, co se se mnou děje a že znám tolik možností, jak mohu být přítomna svým pocitům. Ne vždy jsem ochotná se vrhnout přímo do té propasti mé mysli. Dnes jsem byla statečná a pozorná. A výsledek je, že jsem o tom hned napsala svůj popis a doufám, že třeba pomůže i někomu jinému. Teď se cítím mnohem lehčí a klidnější. Jak málo stačilo. A nezabralo to ani mnoho času. Lepší, než zajíst tento pocit jídlem (což jsem se naučila v US a dělala příliš mnoho let). Dnes ráno jsem si zameditovala a včera byla u kamarádky, se kterou jsme probraly spoustu hlubokých témat a tak cítím, že jsem proto měla mnoho síly a energie nespadnout do naučeného vzorce, ale postavila jsem se do svého středu a čelila té bouři, která se kolem mne rozproudila 🙂

Přeji všem krásný den.

S láskou,

Bára