Co mohu udělat pro to, abych byl/a autentický/á?
Můžeš se podívat na moje video, které jsem si připravila s 10 tipy, jak na tom postupně a polehoučku zapracovat.
Youtube – Mapování cykličnosti – SEBEVĚDOMÍ – tipy
Není to nic složitého, jen je potřeba akce a ne si o tom jenom číst, nebo poslouchat.
Tak ať to jde!
S láskou,
Bára
Na naše zdraví připijím zdravým nápojem (filtrovanou vodou, s okurkou a jahodami).
Dnes nám v ČR začíná tvrdý lockdown na 21dní. Osobně tedy nevěřím, že to bude jen 21dní, ale uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.
Vláda v přímém přenosu předvádí již téměř celý rok od začátku pandemie velice chaotické, zmatečné a nepromyšlené kroky.
Ale mnoho lidí stále věří, že všechna opatření snad nějak fungují. Jen kdyby je všichni pořádně dodržovali… Já si myslím, že lidé opatření dodržují, jak jen to je možné. Ale neustálé změny a další změny následující změny, v tom aby se čert vyznal..
Abych tomu všemu unikla, sbalila jsem svou rodinu a odjeli jsme na vesnici k rodičům (kde máme naštěstí trvalé bydliště) a náš 4,5letý syn, který také musí zůstat doma, může být alespoň na vzduchu bez roušky, protože rodiče mají velikou zahradu a jejich pozemek je víceméně propojený i s pozemkem bratra, který bydlí hned vedle a sestra také. A jelikož tu máme všichni společné bydlení, můžeme být v izolaci společně.
Jsem opravdu neuvěřitelně vděčná za svou velikou rodinu a komunitu, podporu, vzájemné sdílení a smích, objetí a konverzaci. Jelikož jsem velký extrovert, izolace a zavírání se doma je pro mne docela trestem. Nechci být omezovaná nařízeními, která stejně očividně nepomáhají. Vir nikdo neporazí, ani ho nezničíme. Jednoduše se s ním musíme naučit 
žít – tedy vytvořit si imunitu.
Všichni členové mojí široké rodiny už kovid v průběhu podzima a zimy prodělali. Naštěstí ve velice mírné formě. Děti pod 10let v podstatě nevykazovaly žádné příznaky. Jediný, kdo měl těžký průběh byly 2 mé tety, které se nakazily v hospici, kde umírala jejich maminka – moje babička. Zemřela na kovid přesně na můj svátek, 4.prosince 2020. Osobně věřím tomu, že těžký průběh měly z toho důvodu, že byly ve velkém stresu (umírala jim maminka) a neodpočívaly a byly u babičky dnem i nocí. To vyčerpá i dvacetiletého, natož ženy ve středním věku. A tak nastalo nevyhnutelné, že měly jednoduše mnohem těžší průběh nemoci, než my všichni ostatní, kteří jsme ve stresu nebyli, když jsme onemocněli (v rámci možností samozřejmě).
Samozřejmě jsme si oddychli, když se uzdravily. Chápu, že momentální situace je velice děsivá, nevyzpytatelná a zmatečná pro všechny. Většina lidí žije v naprosté nejistotě, co přinese zítřek.
Mnoho lidí ztratilo a ztrácí práci, živnost, dlouholetou práci vydřených podniků, které teď krachují horem dolem. Právě proto, že jsou především malé obchody a živnostníci víceméně zavření téměř celý uplynulý rok. Já sama jsem byla až do července na mateřské, proto jsem zásadně celou situaci neřešila. Ale právě proto jsem začala hledat práci v administrativě, což jsem dělala předtím, než jsem se stala fotografkou „na volné noze“ před téměř 9 lety. I přesto, že jsem se snažila, dlouhé roky samostatné činnosti mne asi tak poznamenaly, že nejsem už vhodný zaměstnanec – co drží hubu a krok. Nejsem pravděpodobně už vhodným zaměstnancem, protože mi mnohem více vyhovuje pracovat sama za sebe a na sebe. Být si svým vlastním šéfem, pracovat, když potřebuji a odpočívat, když také potřebuji a umět tyto dvě varianty harmonicky kombinovat podle toho, co se právě odehrává také v mém osobním životě a zároveň i mém cyklickém nastavení.
Čím dál více zjišťuji, že je pro mne životně důležité zůstávat věrná sama sobě, svým zásadám, morálním hodnotám a přesvědčení. Věřím totiž, že každý jsme naprosto jedineční a když zjistíme, co je právě ta naše jedinečnost a čím můžeme nejlépe přispět celé společnosti svými schopnostmi, dary a zkušenostmi, bude celé žití na této planetě mnohem příjemnější „záležitostí“.
Život se totiž dá užívat a žít anebo přežívat. Vzhledem k fyzické manifestaci, která se teď momentálně promítá na celé planetě mi připadá, že většina lidí spíše přežívá a vlastně jim to připadá naprosto „normální“, protože tak „žijí“ celý svůj život. Všechno je to o schopnosti jedince být samostatnou a zodpovědnou bytostí. A uvědomění si, že každý jsme zodpovědní sami za sebe a co děláme sobě, děláme druhému a obráceně. Měla jsem veliké štěstí, že jsem byla „vedena“ (nechce se mi ani napsat vychovávána) rodiči, kteří byli velice osvícení na svou dobu a vedli nás k samostatnosti, zodpovědnosti a vlastnímu názoru, rozhodnutí, což také souvisí s nesením následků svých rozhodnutí a činů. Jedině tak může z dítěte vyrůst celistvý jedinec, který nebude poslušnou ovečkou ve stádu, ale samostatnou bytostí, která bude vždy myslet na dobro nejen své, ale celého kolektivu. Protože víme, že naše činy a rozhodnutí mají také samozřejmě dopad na druhé.
Co mne momentálně asi nejvíce frustruje je uvědomění si mé bezmocnosti. Ještě do roku 2019 se celkově globálně konečně začali zabývat znečišťováním planety a katastrofálního dopadu naší nezodpovědnosti na přírodu. A od března 2020, jako kdyby najednou znečišťování nebylo vůbec žádnou hrozbou a po tunách se tu vyrábí hrozivý plastický odpad roušek a respirátorů a děsivé dryácké desinfekce, která totálně devastuje přírodu. Ale to nikdo neřeší (no.. nechci se nikoho dotknout, protože věřím, že spoustě lidem to jedno není a snaží se něco dělat, ale je to jako boj s větrnými mlýny).
Jak z toho ven? Jediná cesta je dovnitř. Právě dnes na sobě mám tričko z tábora teenagerů v Escondidu, CA, USA, kde jsem naposledy v roce 2015 (následující rok jsem pak byla těhotná a mohla jsem rodit každým dnem v době tábora), kdy jsme s mým manželem a dalšími lidmi byli vedoucími táboru, který byl v Zen Budhistickém klášteře DEER PARK. Byl to úžasný tábor, plný nových zážitků, přátelství a uzdravování vnitřního teenagera sama v sobě. A nápis na tomto tričku v angličtině zní: The onle way out is in.
Aneb jak někdo moudrý pravil: „Nikdy nemůžeme vyřešit problémy na stejné úrovni, na které byly vytvořeny. Musíme se dostat do nadhledu, abychom získali jinou perspektivu a mohli problémy řešit efektivně.“
Protože pouze vykazovat, že něco děláme, abychom ukázali, že něco děláme, ale není to efektivní, to je vlastně pouze plýtvání času a energie. Jako kdyby člověk sítem chtěl nabírat vodu ze sklepa a myslí si, že ji tím sítem dokáže dostat pryč.
Pojďme se tedy společně zamyslet, co by nám v této pandemické době nejvíce pomohlo. Rozhodně nám nepomůže se rozčilovat. Také nám nepomůže lamentovat a hroutit se.
Já vám mohu sdělit, co mám v krátkodobém plánu já. Zaměřit se sama na sebe a svou nejbližší rodinu. Nic jiného totiž neovlivním a zásadně nezměním. Budeme jíst zdravé jídlo, hodně zeleniny, ovoce, luštěnin. Také doplňky stravy, hodně vitamínů D, zinek, Bkomplex, semínka a oříšky a co nejvíce se vystavovat sluníčku co nejvíc to půjde. Když budu venku, kde nebudou lidi, rozhodně nebudu chodit se zakrytým obličejem, protože chci volně dýchat a nechat okysličovat celé moje tělo, které je po zimě vždy trochu zemdlené. A hlavně se hodně smát, radovat se z maličkostí, objímat se a povídat. Jedno obejmutí v nás probudí tolik endorfinů – hormon štěstí, že nám bude dobře ještě i při vzpomínce na toto objetí. A proto se nebojte svých blízkých, hodně se objímejte, dotýkejte a radujte a společně se budeme modlit, že bude líp. Protože ono lépe bude.
V podstatě jsme si teď posledních 30 let tady v ČR žili v tak velké hojnosti, že jsme si na to zvykli a celkově, ve všech rozvinutých zemích, že jsme se ale zapomněli mnohdy radovat z maličkostí, protože se z nás stala velice konzumní společnost. A jak řekl zase jiný moudrý člověk: „Máme dostatek zdrojů, aby uživily všechny lidi na této planetě. Tato planeta však nedostačuje naší hamižnosti a nenasytnosti.“ Možná by bylo dobré se nad tím zamyslet. Kolik toho člověk opravdu potřebuje? To je polemika.. A rozhodně nesouhlasím se zavřením míst, kde se lidé schází, cvičí, obohacují svou duši (kultura), protože bez těchto míst, bez scházení se a sdílení zkomíráme a ne nadarmo je tak zvýšená duševní nepohoda u tolika lidí a počet sebevražed se dokonce ztrojnásobil 🙁 Osobně myslím, že to je už alarmující a tento postup zákazů, příkazů, nesmíte, musíte nevede k ničemu konstruktivnímu, pouze k destrukci, apatii a rozkladu morálky.
Stejně však věřím, že nakonec vše dobře dopadne. A pokud to všechno není dobré, ještě není konec. Cykly se opakují, po zimě přichází jaro a já mám mnoho chuti a radosti do života. A dokud se zpívá, ještě se neumřelooooooo….
Přeji všem krásný den!
Bára
PS: Pohled z okna před 14dny a dnes – jak rychle se dokáže situace změnit. A to na přírodě miluji. Ona nespěchá, ale všechno stihne 🙂 Tak se z ní můžeme poučit a učit se také odpočívat, zpomalit, reflektovat, zastavit se a nabrat potřebnou sílu na akci a změnu.
Cítila jsem, jak mne skoro až ochromuje smutek. Rozléval se celým mým tělem a já vůbec nechápala, odkud přichází. Naštěstí jsem byla doma, syn si sám hrál v pokoji a tak jsem si lehla na postel, pustila si meditační hudbu a zaposlouchala se do svého nitra. Ucítila jsem, že by bylo asi nejlepší použít metodu EFT tapping, tak jsem začala. Kdo nezná tuto metodu, doporučuji to omrknout na webu. Na youtube je spousta návodů a pomocných videí, jak začít. Tato metoda byla vyvinuta pro lidi s PST – post traumatickým syndromem a je velice osvědčená ve velice rychlém propojení s vlastním tělem, přítomností a snížení stresového hormonu, kortisolu, v krvi – celém těle.
Začala jsem tedy poklepávat na meridiány na svém těle a říkala si přitom intuitivně, co mi přicházelo. Nemohla jsem určit, odkud ten ohromující zármutek přichází, ale věděla jsem, že je jen potřeba být mu přítomna a naslouchat. Poslouchala jsem dál a nahlas říkala to, co mi přicházelo na mysl. Zatím to nebylo nic konkrétního a přesto jsem začínala cítit slzy stékající po mých tvářích a jednu vlnu za druhou, jak se ten smutek proléval mým tělem. Nevytvořila jsem však resitenci a nechala volně vše plynout. Asi po 5 minutách najednou přijel synek k mé posteli a řekl mi, že chce obejmout. V plné síle mne ohromil vhled – odpověď na to, proč cítím takový smutek. Obejmula jsem ho a držela, on mne začal lehtat, jen tak jemně a mile. A já si v plné míře začínala uvědomovat, že ten smutek pochází z vědomí, že můj muž koupil letenku pro sebe a Elije na léto do USA. Já s nimi nepojedu. I přesto, že to byl můj nápad – z mnoha důvodů – cítila jsem obrovskou bolest, že bude hlavně můj syn tak daleko a dlouho ode mne. Zatím jsem od něho byla nejdéle pryč týden. A teď bude pryč celý měsíc.
Jak úžasné a vnímavé to dítě je. Jsem tak vděčná, že si mne vybral jako svou průvodkyni tímto životem. Je to pro mne obrovská pocta. Takové zrcadlo a učitel. A navíc extrémně vnímavý a citlivý, když jsem potřebovala, přiběhl z vedlejší místnosti, aby mi svou přítomností zvědomil můj smutek. Jak dokonalé a úžasné.
Když si zase odběhl hrát, napadlo mne také, že součástí mého smutku je pocit provinilosti, že nejsem dobrá matka, protože ho posílám tak daleko ode mne. A i když jsem si myslela, že jsem se už vymanila z pocitů: Co by tomu řekli lidi – anebo co si o mně pomyslí, tento pocit se mi také vkradl do mysli. Jen být přítomná a vnímat. Obejmula jsem samu sebe a chvíli spočinula v tom obětí, sounáležitosti a pokory. Jak málo stačí, abychom se probrali a mohli jít dál, neoslabeni, ale posíleni. Děkuji za tento moment, děkuji, že mohu vnímat, co se se mnou děje a že znám tolik možností, jak mohu být přítomna svým pocitům. Ne vždy jsem ochotná se vrhnout přímo do té propasti mé mysli. Dnes jsem byla statečná a pozorná. A výsledek je, že jsem o tom hned napsala svůj popis a doufám, že třeba pomůže i někomu jinému. Teď se cítím mnohem lehčí a klidnější. Jak málo stačilo. A nezabralo to ani mnoho času. Lepší, než zajíst tento pocit jídlem (což jsem se naučila v US a dělala příliš mnoho let). Dnes ráno jsem si zameditovala a včera byla u kamarádky, se kterou jsme probraly spoustu hlubokých témat a tak cítím, že jsem proto měla mnoho síly a energie nespadnout do naučeného vzorce, ale postavila jsem se do svého středu a čelila té bouři, která se kolem mne rozproudila 🙂
Přeji všem krásný den.
S láskou,
Bára
Poslední dobou hodně často přemýšlím nad tím, zda jsou ceny za fotografy odpovídající. Osobně myslím, že je vše subjektivní.
Dnes jsem si domluvila konzultaci u Výživové poradkyně Timony, pracující pro NUTRIADAPT na Praha 9. Nedozvěděla jsem se tam žádné příznivé zprávy 🙂 Poměr tuku a svalů v těle odpovídá zhruba tak na 61letou ženu.. A to mi přijde docela alarmující, při mém věku necelých 38let. Tak je na čase s tím něco dělat..
Už delší dobu přemýšlím nad tím, že pokud chci změnit svou vizáž, musím být ochotná změnit své každodenní návyky. Jsem připravená? To nevím. To se teprve uvidí.
V minulosti jsem již zkoušela bezpočet různých zaručených diet, zaručených postupů, zaručených návodů. A nic zatím nekliklo a nefunguje dlouhodobě. Jediné, co to mělo zatím u mne za účenek bylo, že jsem vždy něco zhubla, ale do pár týdnů jsem to měla zpět a něco i trochu navrch. Vím, že nejsem ochotná naprosto přestat jíst cukr a vzdát se doživotně sacharidů (jak to je v dnešní době dost módou například s paleo anebo keto dietou). Jenomže mi to nepřijde, že je to pro mne.
Stejně mi ten můj vnitřní hlásek našeptává: Všechno přiměřene. Jez dopolosyta, pij dopolopita a hýbej se. Nerozptyluj se u jídla a soustřeď se na dlouhé rozkousávání a vychutnávání si každého sousta. Problém se mnou však je, že jsem v nějakém začarovaném kruhu, kde jsem nebyla schopná se uvést do toho pravidelného pohybu. Myslím totiž, že už jsem konečně přišla n
a to, že nejím nijak prasácky ani nezdravě. Naopak, většinou jím docela dost zdravě, nic si nepřislazuji (ani kafe, ani čaj), když jím bílý jogurt s ovocem a oříškami, jako „sladidlo“ použiju rozmačkaný banán a borůvky a jako ochucovadlo skořici. Jednoduše ale budu potřebovat zase začít praktikovat radu, kterou mi kdysi říkal můj bývalý přítel: Když jíž, tak jez, když si čteš, tak čti, když myješ nádobí, tak myj. Prostě a jednoduše, že by se člověk neměl snažit dělat multi tasking, ale naopak, když něco dělá, soustředit se na to. Ono to jde mužům všeobecně lépe a jednodušeji než ženám. Myslím, že my, i jako matky, jsme trochu jinak nastavené. Ale stejně zjišťuji, že zvlášť u toho jídla je to mega důležité. Mám totiž tendenci se odfkláknout a jíst pak u počítače, protože nemám přeci čas jen jíst a musím u toho dělat ještě něco jiného. Mám však pocit, že právě proto jsem v takové nakynuté fázi, v jaké jsem byla jen v době těhotenství a to jsem se také necítila bůhvíjak.. ale aspoň jsem v tom bříšku měla obří mimčo.. teď tam mám jen spoustu tuku a nafouklé vnitřnosti.. Je potřeba se začít hýčkat a dávat si lásku a pozornost právě i v podobě času na jídlo a vychutnávání si, co jím.
Také je poslední dobou problém (když už jsem opravdu brutálně upřímná sama se sebou i vámi), že se moc nehýbu a tudíž tělo nemá potřebu něco zásadně měnit. A jelikož mě začalo bolet koleno při vycházení schodů (v čínské medicíně to značí oslabenou dráhu ledvin – což docela odpovídá mému momentálnímu stavu) a určitě nepomáhá, že mé tělo nosí navíc váhu, která ho zbytečně zatěžuje. Už toho bylo dost. Je potřeba najít rovnováhu a začít se hýbat, abych se pak měla i větší motivaci lépe stravovat 🙂
Domluvila jsem se tedy s mou sestřičkou, která žije nedaleko od nás, že spolu budeme chodit každé pondělí na jógu. Aneb jak se říká: Accountability is key. Volně bych to asi přeložila, že když se domluvíte s někým jiným, že půjdete spolu cvičit, spíš to nezrušíte a půjdete, protože ten druhý s vámi počítá a vy s tím druhým. A také začnu chodit plavat. Už dlouho jsem neplavala a jelikož je to jeden z mých nejoblíbenějších pohybů, které vnímám jako pohodový, radostný a nezatěžující, je to ideální. Hlavně chodit pravidelně. Když zachováme řád, řád pak zachová i nás. To už jsem se v životě také naučila.
A proč to píšu? No.. protože je to i takové veřejné doznání, že se sebou potřebuji něco dělat a věřím, že mne podpoříte a budete mi fandit a to se také počítá a povzbuzuje to 🙂
Děkuji za váš čas a že jste si můj příspěvek přečetli až do konce a přeji vám nádherný den!
S láskou,
PS: Naštěstí, oproti dřívějšku, vím, že mi to sluší, ať nosím jakoukoli velikost. Dříve jsem si totiž pořád myslela, že nejsem dost hubená, protože jsem nenosila velikost XS (s mým větším poprsím jsem ani neoblékla často S, ale musela jsem si kupovat M a to mi přišlo mooooc obří!!) No.. jak je ta perspektiva zkreslená, o tom zas napíšu třeba příště.
Ken požádal Raizu o ruku na jejich 8. výročí v La Jolla zátoce. Je to velmi romantické místo, které ukazuje jak romantická jsou jejich srdce a jakou oddanost k sobě navzájem cítí. Raiza má ráda Kenovu trpělivost a schopnost dělat kompromisy. Opravdu mají rádi vzájemný smysl pro humor.
Oba jsou velmi starostliví a citliví lidé, kteří pracují jako zdravotní sestra a bratr. Setkali v knihovně, kde oba studovali samostatně během svého vysokoškolského studia. Raiza potřebovala pomoc s doučováním a její přátelé ji doporučili Kena, který občas lidi doučoval jako malý přivýdělek během školy. A on samozřejmě nabídku na doučování od Raizy rád přijal.
Mluvili spolu hodiny a hodiny, počínaje školními předměty, koníčky a samotným životem až do uzavření knihovny. Ten den se našli a zbytek je historie.
Po téměř 10 letech soužití konečně vzali a jejich největší dobrodružství teprve začíná. Ken byl odměněn jako zaměstnanec roku – mezi všemi ostatními spolupracovníky, kteří pracovali v nemocnici déle, pracoval velmi tvrdě a neúnavně, což ukazuje jeho usilovnost a úžasnou pracovní etiku.
Oba jsou velice milí, laskaví a velice snadno se s nimi povídá a dá se navázat na jakékoli téma.
Raiza vypadala jako princezna v jejich sněhobílých šatech se závojem a věnečkem z kytiček. Šaty byly ručně ušity a zdobeny přímo na Filipínských ostrovech, odkud pochází její rodina a byly doručeny týden před svatbou. Kenovi to samozřejmě slušelo v jeho tmavomodrém obleku s fialkovým motýlkem.
Obřad a oslava se konaly na stejném místě ve Steele Canyon golfovém klubu v Jamulu, Jižní Kalifornii a všichni se skvěle bavili a celou svatbu si úžasně užili.
Byla to úžasná oslava, a zaznamenat lásku těchto dvou, spolu s jejich rodinami, přáteli a roztomilými pejsky, kteří byli alespoň na obřad a následující rodinné focení byla veliká zábava a moc milá zkušenost.
Přeji vám všem krásný den a s příštím týdnem se můžete těšit na další přípěvek z jiného focení.
Krásný den všem přeji,
Bára
Všechny vás moc zdravím na mém novém webu a novém blogovém příspěvku. Ráda bych se s vámi podělila o události posledních pár dní, abyste byli v obraze a věděli, proč jsem ještě nebyla schopna zprovoznit svůj nový web a co mi tak dlouho trvá.
Kdo má dítě či děti, předpokládám, že ví, jak to chodí. Něco si naplánujete, snažíte se držet nějakého „plánu“, ale stane se, co je nevyhnutelné – plán se změní.
V našem případě je to momentálně proto, že Eli onemocněl (nejspíš 5.nemocí, ale to je jen takový můj odhad). Naštěstí je téměř stále zdravý, takže když se objeví taková nepříjemnost, jako horečky a nepříjemný pocit, jediné, co chce je, abych s ním byla v kontaktu, nejlépe 24hod denně. I v noci si hlídal, zda vedle něho ležím, případně nejlépe jsem ho musela držet. Což vůbec není standardní, tím pádem o to více je mi jasné, že mu není dobře a potřebuje potulit a kontakt, který je pro něho bezpečím a útočištěm.
Když mu nebylo dobře v pátek a stále se dožadoval mého fyzického kontaktu, samozřejmě, že se mi to „nehodilo“. Na druhou stranu jsem si řekla, že nemá cenu s touto situací bojovat, ale využít ji pozitivně a k tomu, abych zastavila a odpočinula si také a když budu v pohodě a ne ve stresu, pomůže to i Elijovi k rychlejšímu uzdravení.
Četli jsme si knížky, podívali se na pohádky, také spal. No a tak to pokračovalo celý den v sobotu. V noci jsme se nevyspali moc ani jeden, protože on byl v jednom ohni a ani prášky na snížení horečky na moc dlouho nezabíraly. Opravdu vážně jsem přemýšlela nad tím, že ho vezmu na pohotovost, pokud ta horečka neodezní.
Naše rodina – tak nějak to vypadalo během nedělního dopoledne. Nick se snažil Elije rozesmát a tak si nechal stát jedno z jeho autíček na hlavě 🙂
V neděli ráno se však vzbudil už bez horečky a i kdy ještě ráno nebyl úplně v pohodě, raději jsem se ho zeptala, jestli je v pořádku, že bych ho vzala do nemocnice na vyšetření, jestli to není nic vážného, což dost rázně odmítnul. Nacítila jsem se tedy na tu celou situaci a jeho samotného a neměla jsem už tak neklidný pocit, jako v sobotu večer a intuice mi říkala, že bude mnohem příjemnější a prospěšnější ležet v pohodičce doma, pít čajíky, číst si knížky, mazlit se a nevysedávat někde ve studené čekárně, kdo ví, kolik hodin, než by na nás přišla řada ten stres, který by tam prožíval nejen on, ale i já, by v podstatě uškodil celé situaci asi mnohem víc. Tak jsem si řekla, že ho budu sledovat a uvidíme.
Během dne se jeho stav rapidně zlepšuje. Už i hrát by si chtěl, což je největší známka toho, že mu otrnulo a cítí se lépe. To je opravdová úleva a tak mám teď konečně trochu času napsat tento nový článek a také malinko poupravit různé maličkosti, které ještě potřebuji předělat na webových stránkách.
Připravuji také nová videa, kde chci s vámi sdílet tipy a triky, jak vypadat lépe na fotografiích anebo také, jak zlepšit vnímání sebe sama a svých blízkých díky 5 jazykům lásky.
Bude pro mne velice přínosné, když mi napíšete do komentářů, o čem byste rádi ode mne slyšeli a já se budu snažit, aby připravované blogové příspěvky odpovídaly tomu, o čem máte zájem číst.
Přeji vám krásný den,
Couple weeks ago, I was getting ready to go to a wedding in Julian. To tell the truth, I didn’t feel like going and drive all the way there and back. But I had to, because it was work.
While I was driving, I was listening to K-Love radio station. I usually listen to it while driving, because it’s positive encouraging radio and the songs are nice and remind me of my teenage years, being very active in my church community myself, singing and building community of young people.
But I didn’t feel like listening to it, neither any songs on the DVD, so I turned it off. Which I am so grateful for. Because, while I was driving through beautiful landscape, I’ve realized, that I’m so blessed to be able to drive. And I can actually drive. Not everyone in the world can. And as I’ve been practicing with my current community Beginning Anew (BA) practice (if you are interested more in the process, check out this link: https://plumvillage.org/mindfulness-practice/beginning-anew/ ).
I’ve been practicing this for over 4 years, but I’ve never done it just by myself. The time was right, I was by myself, I had about an hour drive ahead of me, so I’ve started. In short way to explain what is the first step of this deep listening and loving speech practice.. You have a chance to share your appreciation for the other person or yourself. So I’ve started recognizing, what am I doing, what I feel proud of (in a very loving and carrying way), what I’ve accomplished and how am I in daily life as a woman, mom and partner, daughter or sister. The more I was talking out loud, the better I felt. I also started saying, what am I grateful for. And I was also starting to see more and more beauty around me. What a blessing to be able to drive through such a wild nature, without anyone talking to me or wanting anything from me. I felt so nourished and happy, I couldn’t believe it. The thing is, that I’ve been practicing BA for so many years, but I’ve never done it just by myself. I found such a difference, because realizing, that people still have certain perception of you, plus they don’t necessarily know, what am I doing all the time. I know, because I am with myself 24/7. Plus there wasn’t any need for being validated by anyone else, or appreciated. I just validated and appreciated myself so lovingly and without any expectations.
Without my previous practice, I might find it difficult. But I know now, that it has changed me in such a profound way and when I shared about it with my husband, we realized, that we can do it even together – tell each other, what are we appreciating about ourselves, not the other person. It is such a powerful practice, to say out loud, what you know and what do you appreciate about yourself. I definitely will keep practicing this at least every month now. And I surely would like to encourage you to try it yourself. It takes a practice, but I can assure you, that it can transform your life and the way you love yourself.
Hope this blog post will be helpful in any way to you.
Have a wonderful day and stay tuned for another posts!
Warmly,
Barbora
Last week, I’ve decided to give a present to a friend of mine Viktoria. She is mama to 4 beautiful children and she is taking pictures of them mainly. So I just wanted this present to be for her and her kids as well. Because once they’ll be big, they will ask her, where are her pictures, and she will be able to show them pictures I took of her. I believe, that everyone deserve beautiful portrait, that will stay in the family for generations.
We’ve been talking about it for a while, she did her „homework“ and looked up some pictures that she really liked – outdoors.
I’ve seen some incredible pictures from the Mission Trails at the exit of Mast Blvd. Plus nature there looked very similar to those pictures she picked and showed me, how would she like to be photographed. Since I’ve never been there, I asked Viki, if we could meet there.
She didn’t have a babysitting, so she brought her kids with her. Neither did I. We simply thought, that it will be ok, having the kids playing on the blanket or with the rocks. Her older kids (David is 10 and Dalia 8) are great helpers. So we kind of had an idea, that it will be all good.
Well.. it took us great deal of time to find the right place first. Plus in the heat, going to the location was little bit challenging, with 5 kids on our hands. But we managed to find really nice place and were setting up to capture some pictures. The problem was, that the youngest kids were pretty tired, there were some flies that wouldn’t leave them alone (we didn’t bring any insect repellent) and so they started crying at some point and wouldn’t stop.
We had to stop and brestfeed, stop and calm them down. Well.. it was definitely the most challenging photoshoot up to this date I would say. But I’m still very happy with the result. We even managed to take some behind the scene pictures. Some of them was taken by Viktoria’s son David and some of them I took for just the fun of it.
Capturing these precious moments that will become a family legacy for generations to come is both a great honor and a privilege. The natural beauty of my incredibly strong, loving and carrying friend Viktoria, her strength and vigilance inspires me every day.
I’m so grateful for our friendship and her love and care that she has given me over the years we’ve known each other. She is a family to me here in San Diego.
My hope is, that she will cherish those pictures for lifetime and her family too.
Have a wonderful day everyone and stay tuned for more posts!
Warmly,
Barbora